Rozpínavý psík mývalovitý (Haló noviny
- Kategorie: Zpravy z oboru myslivost
SVĚT ZVÍŘAT
V této rubrice většinou píšeme o ohrožených druzích, žijících na našem území. Dnes si ale povíme o zvířeti, které nejen že není ohrožené, ale je navíc nepůvodní, ba přímo invazní. A nejde o žádného drobečka, ale o středně velkou psovitou šelmu, která nekontrolovatelně dobývá Evropu.
Když ho potkáte v lese, první co vás možná napadne, je, že jde o uprchlého mývala. Psík mývalovitý, jak už jeho název napovídá, je skutečně mývalovi velmi podobný. Bývá ještě nazýván mývalovec kuní, ale protože jde o psovitou šelmu, je první název přesnější.
Psík mývalovitý je ale na rozdíl od medvídka mývala mnohem zavalitější, na nižších nožkách. Má ale mývalům nápadně podobnou masku na obličeji. I s ocasem může měřit 80 centimetrů a na podzim, před zimním spánkem, může vážit až deset kilogramů.
Má velmi dlouhou, kvalitní kožešinu, pro kterou je i loven. Kromě výrazné masky disponuje však v celku nenápadným šedohnědým zbarvením se světlejším břichem a černýma nohama. Na rozdíl od mývala nemá nikdy příčně pruhovaný ocas.
Původní domovinou psíka mývalovitého je dálný východ. Zde byl loven pro svou kožešinu a právě kvůli ní začal být ve 30. letech 20. století vysazován i do Evropské části Ruska. V mírnějším podnebí se mu tak zalíbilo, že se začal nekontrolovatelně šířit dál na evropský kontinent. V padesátých letech se objevil na Slovensku a dnes se vyskytuje v celé České republice, v Polsku, Německu, Rakousku, severně ve Švýcarsku, Nizozemsku a skandinávských státech, ale i ve Francii, či Bulharsku.
Najít psíka mývalovitého můžeme především v listnatých a smíšených lesích s hustým podrostem.
Nejlépe s bažinatými oblastmi. Rád se ukrývá v hustém podrostu také v okolí řek. Spíše než že bychom ho zahlédli, můžeme slyšet šramocení v křovinách kolem sebe. Většinou se totiž zdržuje v místech, která jsou těžko prostupná, nebo nejlépe v norách a skalních rozsedlinách, kde tráví takřka celou zimu sladkým zimním spánkem. Jako hlavní složka potravy mu slouží drobní živočichové, ovoce, bobule a zelené části rostlin. Pokud jsou k dispozici, pak nepohrdne ani obojživelníky, leklými rybami, měkkýši nebo například hmyzem, drobnými savci či ptáky, jimž mnohdy vyplení i hnízda. I kvůli tomu je pro českou přírodu nebezpečný.
Průměrný věk dožití se pohybuje mezi 10-14 roky. Přitom každý rok může samice začátkem léta porodit 5 až 15 mláďat! A aby zajistili rodiče přežití tak velkého vrhu, starají se o potomstvo vzorně oba, samec i samice. Navíc mláďata jsou pohlavně vyspělá již v prvním roce života. To zaručuje druhu tak snadné přežití a masivní dobývaní nových prostor pro život.
V České republice nejsou psíci nijak chráněni, ba naopak se stávají běžným terčem myslivců. I tak ale nemají ani myslivci, ani přírodovědci jasno, kolik a kde se psíků mývalovitých u nás vyskytuje. Proto, potkáte-li nějakého psíka v přírodě, podělte se o tento fakt na www.biolib. cz, kde odborníci zhraňují informace do centrální faunistické databáze savců ČR.
V této rubrice většinou píšeme o ohrožených druzích, žijících na našem území. Dnes si ale povíme o zvířeti, které nejen že není ohrožené, ale je navíc nepůvodní, ba přímo invazní. A nejde o žádného drobečka, ale o středně velkou psovitou šelmu, která nekontrolovatelně dobývá Evropu.
Když ho potkáte v lese, první co vás možná napadne, je, že jde o uprchlého mývala. Psík mývalovitý, jak už jeho název napovídá, je skutečně mývalovi velmi podobný. Bývá ještě nazýván mývalovec kuní, ale protože jde o psovitou šelmu, je první název přesnější.
Psík mývalovitý je ale na rozdíl od medvídka mývala mnohem zavalitější, na nižších nožkách. Má ale mývalům nápadně podobnou masku na obličeji. I s ocasem může měřit 80 centimetrů a na podzim, před zimním spánkem, může vážit až deset kilogramů.
Má velmi dlouhou, kvalitní kožešinu, pro kterou je i loven. Kromě výrazné masky disponuje však v celku nenápadným šedohnědým zbarvením se světlejším břichem a černýma nohama. Na rozdíl od mývala nemá nikdy příčně pruhovaný ocas.
Původní domovinou psíka mývalovitého je dálný východ. Zde byl loven pro svou kožešinu a právě kvůli ní začal být ve 30. letech 20. století vysazován i do Evropské části Ruska. V mírnějším podnebí se mu tak zalíbilo, že se začal nekontrolovatelně šířit dál na evropský kontinent. V padesátých letech se objevil na Slovensku a dnes se vyskytuje v celé České republice, v Polsku, Německu, Rakousku, severně ve Švýcarsku, Nizozemsku a skandinávských státech, ale i ve Francii, či Bulharsku.
Najít psíka mývalovitého můžeme především v listnatých a smíšených lesích s hustým podrostem.
Nejlépe s bažinatými oblastmi. Rád se ukrývá v hustém podrostu také v okolí řek. Spíše než že bychom ho zahlédli, můžeme slyšet šramocení v křovinách kolem sebe. Většinou se totiž zdržuje v místech, která jsou těžko prostupná, nebo nejlépe v norách a skalních rozsedlinách, kde tráví takřka celou zimu sladkým zimním spánkem. Jako hlavní složka potravy mu slouží drobní živočichové, ovoce, bobule a zelené části rostlin. Pokud jsou k dispozici, pak nepohrdne ani obojživelníky, leklými rybami, měkkýši nebo například hmyzem, drobnými savci či ptáky, jimž mnohdy vyplení i hnízda. I kvůli tomu je pro českou přírodu nebezpečný.
Průměrný věk dožití se pohybuje mezi 10-14 roky. Přitom každý rok může samice začátkem léta porodit 5 až 15 mláďat! A aby zajistili rodiče přežití tak velkého vrhu, starají se o potomstvo vzorně oba, samec i samice. Navíc mláďata jsou pohlavně vyspělá již v prvním roce života. To zaručuje druhu tak snadné přežití a masivní dobývaní nových prostor pro život.
V České republice nejsou psíci nijak chráněni, ba naopak se stávají běžným terčem myslivců. I tak ale nemají ani myslivci, ani přírodovědci jasno, kolik a kde se psíků mývalovitých u nás vyskytuje. Proto, potkáte-li nějakého psíka v přírodě, podělte se o tento fakt na www.biolib. cz, kde odborníci zhraňují informace do centrální faunistické databáze savců ČR.